Nepříjemné zranění hned v úvodu sezóny

Měl to být trénink jako každý jiný. Jeho závěr z něj však udělal trénink, na který všichni dlouho nezapomeneme.
Jako obvykle v pátek den před soutěží, v tomto případě letošní druhou v Českém Rudolci, jsme se sešli v hasičárně, převezli sebe i vybavení na hřiště a začali trénovat. Pauzy mezi pokusy jsme vyplnili jako tradičně hlasitou debatou tentokrát spestřenou kopáním do pestrobarevného míče neznámého původu, určeného malým dětem na hraní. Prostě sranda, jako vždycky.
 Nebylo zrovna teplo a na hřišti bylo po dešti mokro. Proto bylo v plánu zaběhnout dva nebo tři plnohodnotné pokusy a pak se rozejít domů nebo do klubovny. Společně s námi byla na hřišti i Lucka od strojníka Peti, která byla při tomto tréninku v roli hlavní kameramanky. Přijel se na nás podívat i jeden ze starších členů sboru a týmu, na který náš tým v hasičském soutěžení navazuje. 
  První dva pokusné útoky proběhly v rámci možností povedeně. Voda si vždy našla cestu z kádě až do proudnic. Jen rychlost, kterou ji naše stříkačka hadicemi prohnala byla tím hlavním co jsme při čekání na doplnění kádě řešili. Po úpravách, kterými mašina v zimní pauze prošla, jsme jednoduše čekali více. 
  Po druhém pokusu jsme se dohodli, že si útok zkusíme ještě do třetice a znovu hadice namočíme až na ostro druhý den v Českém Rudolci při soutěžním zápolení. Vyběhli jsme jako vždy, vzadu jakž takž a stříkačka pak v rámci svých možností tlačila vodu hadicemi přes rozdělovač do proudů. Tomáš vlevo zaklekl s proudnicí celkem v poklidu a čekal, až jej voda dostihne. Vojta na pravém proudu ale v ten nejnevhodnější okamžik uklouzl a jen tak tak stihl udržet proudnici v jedné ruce. Směr proudu však kontrolovat nedokázal. Během několika následujících okamžiků sebou proudnice začala házet všemi směry. Přitom Vojtu zasáhla nešťastně plným proudem vody do levého oka. Matěj na rozdělovači vodu do Vojtova proudu zastavil, i strojník Peťa ubral na plynu. Přímému střetu oka s vodou ale nemohl ani jeden z nich zabránit. Zezačátku vypadala situace nevinně. Dokonce jsme se my vzadu celkem dobře bavili, že jim to vepředu nevyšlo - dokud nám úsměv neztuhnul, když zůstal Vojta nejprve klečet a pak se jen silou vůle zvedl a šel nám říct, co se stalo. Při pohledu na jeho oko všem zamrazilo a bylo jasné, že potřebuje co nejrychleji do nemocnice. Vojtův bratr, béčkař Baron skočil ihned do auta, kam jsme společně Vojtu dovedli a v doprovodu strojníka Peti vyjel do nemocnice. V půli cesty Vojta přesedl do auta ke svým rodičům, kteří vyjeli jakmile se o údálosti dozvěděli. Do nemocnice tak dorazil Vojta v jejich doprovodu a kluci, kteří jej původně vezli, se vrátili domů, kde nám líčili, jak na tom náš kamarád je. 
  Z logických důvodů v nepříliš optimistické náladě jsme začali řešit, co se sobotou. Jestli na soutěž jet nebo nejet a také se již začala řešit hromadná návštěva v nemocnici. Nakonec jsme usoudili, že bude lepší se domluvit až ráno, protože se stejně většina z nás sejde ještě před plánovaným výjezdem směr Rudolec na brigádě, kde máme pomáhat s nakládáním nadměrného a nebezpečného odpadu do popelářských vozů. Tak se také stalo. V sobotu dopoledne během brigády se vše domluvilo. Na soutěž se pojede, proudaře si půjčíme. Zároveň jsme se s Vojtou domluvili, že jej navštívíme až v neděli, protože potřebuje odpočívat a nás večer po závodech čeká schůze u nás v klubovně, kde je nutné domluvit záležitosti ohledně soutěže, kterou u nás pořádáme o týden později. 
  Sobota proběhla podle plánu - dopoledne brigáda, odpoledne soutěž (článek zde), na závěr pak večer schůze. Žádná z těchto akcí ale neproběhla bez toho, že bychom co chvíli nepromluvili o našem zraněném kamarádovi, který se těchto akcí jindy vždy účastní s námi.  
  V neděli jsme se po předem domluvené 13. hodině postupně sešli v plném počtu a třemi auty vyrazili do jihlavského špitálu trochu rozptýlit všudypřítomné nemocniční ticho, ale hlavně zvednout náladu Vojtovi. Po cestě jsme se ještě stavili (abychom nepřijeli s prázdnou) do Tesca pro něco na zub a také na náměstí pro "kvalitní ochranné brýle", aby se náhodou situace neopakovala. Před nemocnicí na nás čekal ještě Dalibor, další člen našeho sboru, který doplnil naše dary o pár drobností a také věneček z pampelišek vytvořený ve spolupráci s jednou ze dvou zástupkyň něžného pohlaví v naší výpravě Stáňou. Tento dav se nahrnul na recepci nemocnice, kde jsme propichováni pohledy nevěřícího personálu a pacientů vyčkávali na mámu Matěje (náš rozdělovač), která pracuje v jihlavské nemocnici jako zdravotní sestra a jako jediná nás dokázala provést spletí chodeb a dovést až k pokoji, kde se Vojta zotavuje se svého úrazu. Vojtu, naše návštěva myslím potěšila, ikdyž jsme přijeli později, než bylo domluveno. Řekl bych ale, že ho to našem případě ani moc nepřekvapilo, protože dochvilnost rozhodně není naší silnou stránkou. Během naší návštěvy dorazili i Vojtovi rodiče a také spolužáci ze školy, kteří se už do pokoje málem ani nevešli, předali drobnou pozornost a chtěli odejít. Naštěstí se je povedlo na úprku zastavit a vyměnit si s nimi volná místa na stání ve vojtově pokoji. S Vojtou jsme se rozloučili a vyrazili k domovu. Návštěva se vydařila, ale shodli jsme se, že by bylo mnohem lepší, kdyby k ní vůbec nebyl důvod.
  Nyní už nezbývá, než si přát, aby se ze svého zranění náš proudař a kamarád v jednom co nejdříve a bez následků dostal a mohl se opět naplno věnovat nejen hasičskému sportu...